hristo

1914_03_23 Žitné zrno

1 мнение в тази тема

Žitné zrno

(2. beseda ze sborníku nedělnich besed Učitele Petra Danova uveřejněného pod názvem Síla a život, Královská dvorní tiskárna, Sofie 1915)

Pravím vám, jestliže žitné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (Ev. Jana, 12:24)

            Žitné zrno je symbolem lidské duše. Představuje dlouhou historii vývoje Přírody. Kdybyste dokázali rozevřít list žitného klasu, prostudovat jeho historii, zatoužili byste porozumnětp plně i historii lidské duše. Tak jako žitné zrno padá na zem a zmírá, tak jako vyráží, vyrůstá a dává plod, totéž se děje s lidskou duší. Pro vás možná představuje žitné zrno něco zanedbatelného, co nemá velkou cenu – jedna šestnáctitisícina kilogramu. Na kolik byste ocenili jedno zrno, kdyby jeden kilogram stál jeden groš? Avšak v žitném zrnu je síla, potenciál, duch sebeodříkání, s nimiž chrání sebe i druhé.. Když  se usadíte k prostřenému stolu nepřemýšlíte o žitném zrnu. Netušíte jakou radost do vás vnáší, jakých myšlenek je nositelem. Neznáte jeho původ. Lidé si ho neváží, slepice také ne – nikdo si ho neváží. Představuje však velké tajemství ve světě.

            Co se skrývá v žitném zrnu? Je symbolem života. Když si vezmeme počáteční bulharské písmeno (Ж = Ž), kterým slovo začíná, odpovídá plně žitnému zrnu: dole dvě nožky - kořeny, nahoře dvě větévky. Když ho zasejeme, ukáže nám kam směřovat. Žitné zrno nám říká, že máme směřovat k Tomu, z Koho jsme vzešli – k Bohu. Abychom směřovali k Bohu, musíme se rozvětvit, rozkvést, poskytnout obživu pro svět, tzn. „pomáhat a obětovat se pro své bližní, jako to činím Já“. Proto říká Kristus na jiném místě: „Já jsem ten živý chléb, Který sestoupil z Nebe.“ Z čeho vzniká chléb? Ze žitného zrna.

Dnes lidé říkají, že jejich život není šťastný. Nikdo tady není spokojený – ani panovníci ani knězi. Ať to vezmete od nejvyššího po nejnižšího, každý něco chce. A i když to dostanou, stejně nejsou spokojení a chtějí zase. Zeptejte se jich, proč jsou nespokojení. Hledají něco více.

Ale vraťme se k historii žitného zrna. Kdybyste ho zaseli do země, co byste řekli být na jeho místě? Řekli byste: „Skoncuj to s námi, odstraň z nás život, nechej nás shnít!“ Ale v žitnem zrnu je více víry než v nás. Když je zahrnuté v půdě, tlí a rozpadá se. Ale najednou pochopí řeč Slunce a sotva se objeví první paprsky, řekne si: „Nezhynu, nýbrž  oživnu a vydám užitek druhým“. Zrodí se v něm energie a začne se upínat k Slunci. Nasadí plody a uzraje. Ale lidé ho nenechají. Vezmou srp a posečou ho.

            Jeho utrpení nekončí. Poté, co ho požnou, utáhnou do snopů, nabodnou na vidle, nahodí na vůz, zanesou na mlat a složí jeden na druhý do kup velkých jako hora. Pak přes něho přejedou s koňmi a vymlátí v mlátičce. Co byste na to řekli, kdybyste byli na jeho místě?

Tímto procesem prochází i lidský život. Ptáte se: „Proč máme procházet tím vším?“ Člověk si má vzít z příkladu s žitným zrnem poučení. Mlátička přestane mlátit a kopyta koní nad zrny utichnou, zrno sesbírají a složí do sýpky.

Ale jeho muka ani tady zase nekončí. Prosévají ho, špatná zrna padají dolů, dobrá zůstanou nahoře, uloží ho do pytlů a šup s ním do mlýna. Tam ho vsypou mezi dva těžké kameny a rozdrtí napadrť.

Kdybyste byli na místě žitného zrna, co byste řekli? „To že je život a svět, který vytvořil Hospodin!“

Ale žitné zrno má velkou trpělivost. Říká: „Ještě o mně uslyšíte!“

Vyvezou ho z mlýna jako mouku, přivezou domů, ale ani tady ho nenechají v klidu. Přihrne se žena se sítem, začne ho prosévat, něco vyhodí, ostatní vsype do mísy, přidá kvas a těsto důkladně zaděla na chleba. Být na místě žitného zrna, řekli byste: „Tím je naše utrpení u konce.“ Nikoliv!

Když těsto vykyne, hupky s ním do pece a když ho vytáhnou, máme před sebou přenádherné bochníky. Kdybyste byli na místě žitného zrna, řekli byste: „Konečně naše strádání skončilo.“ Jenže uplyne jen chvilka, začnou ty nádherné bochníčky rozkrajovat a jíst. WŽitné zrno se tak dostane do žaludku a vytvoří mízu, která pronikne do našeho rozumu. Co se stane pak?

V našem mozku vzniknou veliké myšlenky, v našem srdci – nové tužby. Žitné zrno přináší šaty, do kterých se obléknou naše city a ty se přenesou do pera spisovatelů a básníků či do smyčce houslisty. Hle, co všechno je díky žitnému zrnu. Kdyby ale to zrno neprošlo procesem svého rozvoje, nikdy bychom se nestali svědky těch nádherných událostí v přírodě. Proč? Protože žitné zrno nám dává sílu dívat se a vidět.

Proto Kristus říká: „Já jsem živý chléb.“[1]Aby byl člověk živ, musí být ve spojení se svým prostředím, aby v něm mohl pomáhat a druzí mohli pomáhat jemu. Tak jako tím procesem prošlo Žitné  zrno, tak se i my máme obětovat stejným způsobem. Přinášení obětí není zas tak těžké.

            Obraťme pozornost k historii Kristova života a k historii židovského národa. Jak si vysvětlit rozpor, že nějaký národ čeká tisíce let, až jeho Vykupitel, jeho Král přijde a dá mu svobodu. A když se opravdu objeví, židovští knězi a veleknězi proti Němu podají stížnost? Řekli byste, že kdyby Kristus přišel dnes, postupovali byste lépe. Pochybuji. Uvedu vám příklad. Podívejte se, jak se vůči sobě chovají muž a žena, a můžete si odvodit, jak byste se asi chovali ke Kristu. Když se ve světě objeví Pravda, nebude ve svátečních šatech, ale v těch nejobyčejnějších. Tak se i Kristus objevil mezi Židy v prostých šatech. A to je důvod, proč lidé nedokážou pochopit Pravdu. Takové jsou zákony na tomto světě.

            Ale je i jiný zákon ve světě, který se projevuje ve slunečním světle. Když Slunce začne svítit na všechny zárodky a tvory na Zemi, světlo, které člověku způsobuje radost a veselost, u jiných probouzí nenávist a zlobu. Světlo, jež někomu přináší dobrou náladu, v jiném vyvolává ukrutnost. Světlo a teplo přivedou vlka k myšlence najít ovce, které by mohl sníst; zloděje, že začne přemýšlet, jak vás okradnout; člověka, který se snaží konat dobro, že začne přemýšlet, jak někomu chudému pomoct. Dejte žitné zrno slepici a té se vytvoří krásná pera; dejte ho praseti a tomu se vytvoří krásné štětiny; dejte ho vlkovi a tomu se vytvoří krásné zuby a drápy; dejte ho rybě a té se vytvoří krásné šupiny. Fyziologové nedokážou vysvětlit tento jev. Každý tvor využívá jídlo, teplo a světlo v souladu se svým vývojovým a rozumovým stadiem.

Tento zákon můžete pochopit, když si ty dva protiklady světa vyzkoušíte. Nevysvětlí vám to, proč v lidech existuje zlo, proč dávají přednost nenávisti před láskou, lži před pravdou. To vysvětlit nedokážeme. Mnoho otázek „proč“ zůstane nevysvětleno. Bulharským slovem „proč“ se tážeme a myslíme tím „já chci“. Proč máme chtít? Existuje zákon, který praví, že máme směřovat k pokroku.

            Kristus říká, že pokud žitné zrno padne na zem a neumře, zůstane na světě samo. Co znamená v životě osamocenost? Je to to nejtěžší utrpení, jaké člověk může zakusit.

            Rozmnožování je smyslem života. Všechna trápení na světě mají příčinu v tom, že lidé chtějí žít jen sami pro sebe. Každé zlo se rodí z přání žít si sami pro sebe, stát se středem světa, a v Božských zákonech je to nemyslitelné. Naše myšlenky a tužby ztroskotávají, protože je stavíme na písku. Na světě můžeme být šťastní jen tehdy, žijeme-li pro Hospodina.

            A je třeba pro Něho žít. Zdůvodnění nalezneme v samotné přírodě. Když Slunce ráno vychází, vychází pro všechny, protože všechny miluje. Je vnímavé ke všem bytostem od nejnižších po nejvyšší, a proto k němu všichni pozvedají zrak. Odtamtud přichází energie, která vás křísí a pozvedá. Ale říká nám snad Slunce, že do něho musíme vstoupit? Říká nám jen to, abychom využívali blaha, která nám dává, a tak jako ono ozařuje svět, abychom i my šířili světlo a probouzeli vše, co nás obklopuje.

V našem rozumu přetrvávají některé zvrácené postoje, jež jsou pozůstatkem našeho individuálního života. Například vejdete do domu, ve kterém je jen jedno jediné okno. Přijde dalších dvacet třicet návštěvníků a vy jim řeknete: „Vy se nemáte co dívat, dívat se chci já.“ A díváte se na Slunce, a všichni ostatní jsou o jeho světlo ochuzeni. Vy je ale máte vyzvat, aby se i oni podívali, a popřípadě jim ukázat cestu ven z domu, aby mohli přijímat světlo. Proto taky není dobré, když je člověk v příliš velké společnosti, protože nikdy nejde zařídit, aby všichni mohli využívat sluneční světlo a teplo současně. Je třeba jim umožnit, aby vyšli ven.

Proto Kristus říká: „Kdo miluje sebe, ať vyjde ven.“ A na jiném místě: „Kdo miluje svého otce a matku více než Mne, není Mne hoden.“ Když se někdo přiblíží k oknu příliš, zakryje výhled ostatním. Udržujte odstup 20-30 kroků. To jsou fyzické předpoklady. Tím chce Kristus říct, že život není otázkou materiálního blaha. Materiální blaho je jen prostředek, něco jako pro žáky učebnice, tabule, písemné potřeby. Hospodin pro vás připravil malé i velké věci.

Zeptejte se žáby, jak vnímá život. Řekne vám: „Přála bych si, aby nad močálem, kde žiji, poletovalo více mušek. A aby létaly nízko, abych je mohla lovit.“ A když ji vidíte, jak filozoficky hledí a mlčí, ona vlastně číhá, až se k ní muška přiblíží, aby ji mohla ulovit. Takový je její životní názor.

Když po těch stupních stoupáme nahoru, nemysleme si, že se hned octneme na vrcholu vývoje. Mezi schody vývoje a cestou, ke které směřujeme, je ještě hodně daleko. Rozdíl mezi lidmi a anděly je tak obrovský a jejich nazírání se tak liší jako mezi pulcem, z kterého se vylíhla žába, a člověkem. Z pohledu andělů jsme ještě žabičky. Někdo řekne: „Nejsme snad stvořeni k podobě a obrazu Božímu?“ Ještě jsme nedorostli k této podobě a obrazu. Však se jen podívejte, co děláme. Abychom mohli říct: „Jsme stvořeni k podobě a obrazu Božímu“, museli bychom mít črty Boha. Jaké jsou Jeho črty? Jsou to Ctnost, Láska, Moudrost a Pravda. Ctnost vylučuje zlo, Láska vylučuje nenávist, Moudrost vylučuje nerozumnost, Pravda vylučuje lež. Jsou-li v nás tyto črty přítomny obzvláště výrazně, máme podobu Boží; nejsou-li výrazné, jsme ještě žabky.

Nemám nic proti žábě, ona se musí živit mouchami. Ale proč je jí? Povím vám to. Protože moucha jako létající hmyz žije v určitém vyšším prostředí a žába také touží létat, tak chce přijmout vibrace mouchy a rozvinout je, aby i ona mohla létat.

Proč vlk jí  ovce? Aby se mohl stát mírný. Když se živíme dobrými věcmi, stáváme se dobří. Umělci udělali pokus. Měli hrát v roli ztělesňující ideální lásku. Jedli proto po dlouhý čas ovčí maso, protože tento druh masa podněcuje takové city. Také vlk má právo pojídat ovce, jestli se chce stát mírný. A nepochybně se tak i stane, protože dnes jsou vlci mnohem mírnější, než byli kdysi. Poznám, jestli lidé jedí ovce a slepice. Poznám, že jí ovčí maso, protože ho jí ten, kdo se chce stát krásný. Slepice jí, protože chce mít křídla jako andělé. Máte právo je jíst.

Zlo není v jídle. Když někdo  brání, aby se jedlo určité jídlo, je to z důvodu, aby se nepůsobilo utrpení tvoru, který je určen k jídlu. Říkám, že je můžete jíst. Musíte se jich však zeptat. Běžte do kurníku a chytněte slepici. Jestli nezakdáká, můžete ji zabít a sníst. Pokud zakdáká, nechte ji. Stejně tak ovce – jestli zamečí, nechte ji, chce žít. Zeptejte se, která ovce či slepice chce ve vás žít. Kristus říká: „Jsem živý chléb,  a kdo se Mnou sytí, bude mít život věčný.“

            Abychom pochopili slova Kristova, musíme se očistit - očistit svůj zrak, očistit svůj rozum. Náš rozum je překrásný nástroj, pokud víme, jak ho používat. Ale je velmi nebezpečnou zbraní, jestliže s ní neumíme zacházet. Když zoráte neoseté pole, abyste je pak oseli, je to vaše právo; jednáte přirozeně. Ale jestli zoráte už oseté pole, je to hloupost. Někteří lidé tvrdí: „Je třeba myslet kriticky, protože věda bez kritiky nemůže existovat.“ Myslet kriticky, ale jak? Kritika je jako chirurgie, abyste z lidského těla vyřízli nemocné místo, tomu rozumím. Taková kritika je užitečná. Ale vyříznout zdravé místo – tomu nerozumím. Není těžké být chirurgem, každý dokáže vzít skalpel a uříznout někomu nohu. Každý z vás by to dokázal. Ale jen málo je těch, kdo ví, jak takový zákrok provést správně.

Abychom se to naučili, musíme si osvojit zákony Ctnosti a Lásky. Když mluvím o Lásce, neberte to tak, že hlásám Učení míru a pokoje. Člověk, který chce milovat, musí vyzkoušet ta největší utrpení na světě. Kdo netrpěl, nemůže zakusit onen Božský princip Lásky. Milovat Boha znamená být připraven se obětovat tak, jako se Bůh obětuje pro nás. Abyste Ho poznali, říkáte: „Hospodine! Dej, co potřebujeme.“ Jenže ve skutečnosti se nese z jednoho konce světa na druhý: „Dej, dej, dej!“

Nikdy nebyly peníze tak bezcenné jako dnes. Každý z nás dnes bere možná třikrát čtyřikrát větší výplatu, než brali lidé dříve. A přesto stále nemáme dost. Peníze jsou znehodnoceny, protože není nic, co by jim odpovídalo. Lepší by bylo, kdybychom si přáli žito, kukuřici, hrušky, jablka.

Říkáte: „Hospodine! Chci být krásný, chci být bohatý.“ Chtěli byste vlastnit mnoho věcí, ale uvědomujete si, že by vám to přineslo neštěstí? Protože když se stanete bohatí, druzí budou myslet na to, jak vás o ně připravit. Abyste se ochránili, budete potřebovat lidi. Bohatí Američané si najímají tři čtyři osobní strážce, protože na každém kroku je chce někdo vydírat. Ale my potřebujeme ne bohatství, ale základní věci, které dělají život dobrým.

Zanedbali jsme rozvoj svého srdce, a tak se musíme vrátit k základnímu principu – k jeho rozvinutí a zušlechtění. Zlo nehnízdí v rozumu, ale v srdci. Každý z nás by se měl zeptat svého srdce, co by si přálo. Naše srdce se mravně zkazilo naší vinou. Nesčetněkrát jsme ho přinutili, aby jako nějaká služka lhalo, vysílalo zlé myšlenky atp. Hospodin říká v Písmu: „Syne můj, dej své srdce.“ On poznává a vidí chyby lidí a nechce po nás nic jiného, než abychom Mu otevřeli své srdce a On do něho mohl vstoupit. Řeknete jak? Stejně, jako když otevřeme okno, aby do pokoje proniklo světlo. Je psáno: „Do pokoje, kam vniká světlo, lékař nechodí a nemoc nemá přístup“ neboli „Kam světlo nevchází, odtamtud lékař neodchází“. Stejně tak: „Do kterého lidského srdce vstoupil Hospodin, ďábel nevstoupí“. Hospodin je lékař v tomto slova smyslu. Běžný lékař přijde a řekne: „Musíš více jíst, musíš více pít, musíš to a tamto.“ A my trpíme, trpíme, až se celí zhroutíme.

Často se podobáme velbloudáři, který putoval pouští s velbloudem, jenž už stěží unesl náklad. Vždy, když velbloudář našel na své pouti třeba liščí kožešinu, hodil ji nahoru na velblouda. Už ale bylo toho nákladu tolik, že velbloudu se podlomila kolena a celý náklad zůstal v poušti. Velbloud může na svých zádech unést jen určité množství nákladu. Velbloud – to jsme my. Jsme to my, kdo putujeme, a když vložíme na svá bedra více nákladu, než kolik můžeme unést, jednoho dne se zastaví náš rozvoj.

Já vás nepřesvědčuji, abyste žili v chudobě, já vám doporučuji bohatství v trojím významu slova – nejen ve fyzickém, nejen v duševním, ale i v duchovním. Nebe si přeje takto bohaté lidi, protože mohou být štědří. Když Kristus říká: „Sbírejte poklady“, má tím na mysli právě takové poklady. Vkládejte tento svůj kapitál do Nebe, aby Bůh mohl ochránit před lichváři chudé lidi na Zemi.

Andělé nepracují na našem spasení, my sami to musíme udělat. Máme pro to veškeré podmínky. Neexistuje zákon, že musíme být všichni stejně vzdělaní. Každý má znát tolik, kolik potřebuje. Někdo si naříká: „Můj mozek je maličký.“ Odpovídám: Když se nedokážeš starat o malého koně, jak se můžeš postarat o většího? Jestli máš malé srdce a nedokážeš ho řídit, jak můžeš řídit větší srdce, jež má větší přání?

            Co máme dělat? Není třeba myslet na budoucnost, ale v zájmu dobra využít všechna blaha, která nám přináší dnešní den. Protože dnešní den nám přináší i všechna budoucí blaha. Zákon říká, že Bůh, Který nám dal podmínky pro tento den, je dá i pro následující dny. Není důvod přemýšlet, co s námi bude v budoucnu. Můžeme zůstat klidní.

Existují zákony, které regulují vztahy lidí. Dopustit se nějaké škody není nic svévolného. Stane se to podle stejného zákona, podle kterého vám každé neštěstí přinese požehnání a každá svízel odkryje nový horizont. Toto si můžete ověřit kdykoliv, a proto se nemusíte znepokojovat neštěstími, která vás mohou potkat.

Někteří se mě ptají na politickou situaci v Bulharsku. „Co s ním bude?“ Proč se tak ptáte? Co by s ním mělo být? Bulharsko teď prožívá něco jako masáž – to je všechno. Trochu mu ubrali nákladu - je to pro něho nová zkušenost a dostalo úkol k vyřešení.  Proč si nesedneme a rozumně nepopřemýšlíme o zákonech, které regulují život, ale hledáme viníky? Kdo je vinen, řekněte? Viníky teď nenajdete. Na vině je individuální život člověka. Jestli se člověk chce stát vládcem, je vinen. I ten, kdo chce vládce svrhnout, je vinen. Může nám být jedno, kdo je vládcem – jeden nebo druhý, třetí nebo čtvrtý, všichni jdou po stejné cestě. Neříkám, že si člověk nemá přát stát se vládcem nebo vládkyní. Ale komu? Sám sobě, svému rozumu, svému srdci, své vůli. Jak se vede vašim poddaným – vašim myšlenkám, citům a přáním? Podrobili jste si je? Dali jste si je v sobě do pořádku? Vy jako první dejte světu příklad. Jaký mohu být kazatel, když se obracím k lidem s pobídkou: „Buďte štědří“, a sám jsem lakomec?  Když říkám: „Nekraďte“, a sám kradu? Když říkám: „Nelžete“, a sám lžu? Učitel, který učí lidi, musí být modelem – sám jít příkladem. Ježíš, když sestoupil, aby učil lidi, jim dal nejdříve model, a až si osvojíme Jeho Učení, svět se změní.

Máme v sobě skrytou dynamiku, kterou neumíme využít, protože nevíme, jak pracovat. Byl jednou jeden trn, který vyrostl uprostřed silnice a zatarasil lidem cestu. Jak tak šli kolem poutníci, tloukli do něho svými holemi. Ale čím více do něho tloukli, tím více rostl, až se auta začala převracet. Bylo to neskutečné. Přišel kopáč a řekl: „Ukážu vám, co umím.“ A začal zpovzdálí podkopávat kořeny. Trn se zpočátku smál a myslel si: „Tolika lidem se nic nepodařilo udělat, a ty bys mě chtěl vyděsit?“ Ale kopáč kopal hlouběji, až si trn uvědomil: „Ten neřád našel moje slabé místo.“ Dokud i vy nepoužijete v sobě správné nářadí, trn se vám bude smát: „A já vyrostu ještě víc.“ To je alegorie, kterou je třeba pochopit. Kdo je ten kopáč? Přemýšlejte a najděte odpověď. Rádi se ujmeme role sudího.

Například v občanské válce v Americe přivedli k soudu dva pachatele - jeden byl slepý a druhý bez nohou. Bylo jim kladeno za vinu, že kradli jablka. Zahradník je chytil a přivedl k soudci. Slepý se začal obhajovat: „Já jsem slepý, já jsem jablka nekradl. Jen jsem natáhl ruce a pár si jich vzal ze země.“ Beznohý říká: „Já jsem bez nohou, tak jak jsem mohl jít a krást jablka?“ Soudce se zamyslel a pak přikázal: „Pomozte beznohému na záda slepému“. A prohlásil: „Ten, kdo má oči, našel jablka, a ten, kdo je bez nohou, ale má ruce, je bral.“ A skutečně – tak se to i odehrálo.

Takový je i člověk – každý má v sobě dvě bytosti: jednu slepou, druhou chromou. Když je Hospodin přistihne na místě činu, každá z nich se zapřísahá: „Já nic nevzal, ani jsem se nedotknul, já tam nevkročil.“ Ale Hospodin řekne: „Zvedněte jednoho na druhého“. A tak je rozsoudí. Kdo je ten bez zraku? Lidský instinkt. A ten bez nohou? Lidský rozum. Ti dva se domluví: „Pojďme něco vzít“. A zvednou se a jdou ukrást jablka. Když je chytí, jeden i druhý se brání: „Proč mě bijete? Já jsem nevinný!“ Ale vinni jsou oba.

            Potřebujeme evoluci. Očekávají nás větší blaha, ale musíme se stát dostatečně rozumní, dostatečně dobří, stát se dospělými, abychom mohli být pověřeni tímto dědictvím. Ty tři věci, které jsem uvedl – Ctnost, Pravda, Moudrost – jsou veliká bohatství. Když je budete vlastnit, budete zdraví a šťastní.

Ptáte se: „Jak mohu Učení uplatnit v životě?“ Od nás se nežádá, abychom opravili svět. Svět je opravený, nejsou v něm nenormálnosti, vše běží podle určeného řádu. Víme, proč dochází k událostem, ať už přírodním nebo politickým. Není důvod obracet jejich tok. Jedno je však třeba – individuální náprava jedinců ve světě, ať už mužů nebo žen. Jestliže se napraví jedinci, napraví se i jejich děti – synové a dcery. Když se napraví oni, napraví se i jejich blízcí a celý svět sám od sebe. Jaký je kvásek, takové je těsto. To je princip, který ustanovil Kristus. A činy Krista směřují k tomu, aby se tak i stalo.

Jako kukla pokračuje ve vývoji a přeměňuje se, tak se i svět pozvedne a změní k lepšímu. V dnešním světě panuje velký neklid, protože všichni, kdo se nedokážou zavinout do zámotku, se obávají blížící se zimy. Proměna musí nastat v našem rozumu, srdci a v naší vůli a až k té proměně dojde, pocítíme v sobě vnitřní sílu. Tehdy vejdeme ve spojení s oněmi vyššími bytostmi, které jsou pokročilé a jež nazýváme světci. Až s nimi vejdeme ve spojení, náš rozum se osvětlí, tak jako se osvětlí žákům mezi jejich učiteli. Světci jsou Učiteli lidstva a je třeba, abychom se jimi nechali všichni řídit. To oni učí svět, jak má žít. Vy ale řeknete: „Kde jsou ti Učitelé? Kam odešli? Nesetkáváme se snad s jejich podobou v církvi?“

Každá věc má svůj stín a podle něho můžeme předmět najít. Vaše přání jsou takovým stínem, vaše touhy rovněž. Chcete pochopit podstatu. Musíte jít podle zákona – od srdce nahoru k vašemu rozumu s myšlenkami na Boha. Jak si představit Boha? Třeba jako nejlepšího, dokonalého Člověka, v Němž není žádná zloba, žádná nenávist; Který miluje lidi, jako skutečný otec miluje své děti. Takový je vztah Boha k nám. Co myslíte, slyší nás teď? Slyší a pracuje v našich myslích. Dobrou náladu, kterou míváme každý den, míváme jen díky Němu. Tak jako nás Slunce dobře naladí, když vyjde, tak šťastné minuty v životě prožíváme díky onomu vnitřnímu Slunci, které nás zahřálo. I v duchovním životě je vycházení a zapadání.

            Ve zralém věku Slunce stoupá k poledni, ve stáří zachází, aby opět vyšlo. Hospodin vyjde v srdcích a myslích mnohých, ale pro mnohé nevyjde ani pak. Ti, v nichž Hospodin vyjde, pocítí Radost a Veselí, ale ti, pro které nevyjde, řeknou: „Pro nás je život neštěstí, smutek a utrpení.“ Musí počkat. Proč? Protože v jejich případě ještě nebyly vytvořeny podmínky k tomu, aby v nich vyšel. Kdyby v nich vyšel předčasně, bylo by to pro ně neštěstí. Lepší teď bude, když si odpočinou. Neříkám, že zemřou, to ani v nejmenším. Budu vám citovat jeden zákon.

            Když se mluví o zapadání, každý myslí na umírání. Co je vlastně umírání? Je to předpoklad. Každý z vás musel zemřít, aby mohl říct, co je to smrt. Zatím si ji jen představuje.

V jednom svém díle Tolstoj popisuje, jak potkal pětaosmdesátiletého ruského řeholníka s bílým vousem a zeptal se ho: „Jaké byly důvody, že ses stal řeholníkem?“ A řeholník se rozpovídal o své minulosti: „Pocházím z knížecí rodiny. Když mi bylo mezi jednadvaceti a pětadvaceti lety, otec a matka mě chtěli oženit s jednou kněžnou. Stalo se, že jsem upadl do letargického spánku. Přišli lékaři a hledali mi puls. „Srdce se mu zastavilo, je mrtvý“, prohlásili a dali souhlas, aby mě pohřbili. Říkal jsem si: „Tak takhle vypadá smrt?“ Nemohl jsem se pohnout ani dát znamení, že žiju. Přichází snoubenka se svým otcem a slyším, jak ji vybízí, aby plakala: „Abys lidem ukázala, žes ho milovala.“ „Nikdy jsem ho nemilovala, miluji jeho bohatství“, odpověděla. A já si řekl, že jestli mě Hospodin vrátí na svět, začnu jiný život.“ Jak je těžké žít, a nemít možnost říct, že žiješ; vidět, jak všichni pláčou, a nemoci je potěšit, že žiješ!“ A kolik lidí je takto pohřbených!

Není nic horšího než být pohřbený zaživa. Nejhorším neštěstím je být dny a měsíce v zemi, a nemoci se osvobodit od těla. Je to to nejhorší vězení – je to peklo! Kdybychom byli čistí, věděli bychom, kdy duše opustila tělo, a nikdy by nedošlo k takovému utrpení. Když lékař řekne, že nemocný není živý, lidé hned zareagují: „Zvedněte ho!“ Udělají mu krásnou truhlu a s písněmi a hudbou ho odnesou. Kam se poděla jejich láska? Tak vypadá láska bližních a společnosti. Někdo řekne: „Mám vás rád.“ Jak? Jako má kočka ráda myš? Nebo vlk ovci? I to je láska. Ale je to láska, kvůli níž svět trpí. Láska, kterou svět potřebuje, je taková, že druhé milujeme a pomáháme jim, aby byli šťastní, jako jsme my. Proto Ježíš řekl: „Ten, kdo ve Mne věří, bude dělat, co Já dělám. A kdo Mne miluje, zamiluje si ho i Můj Otec a přijde a udělá si v něm své obydlí.“ Ptáte se: „Co bude s Bulharskem?“ A já se ptám: Co bude s vámi? Nevíte, že si vás ďábel celého přivlastnil a prodal dokonce i vaši kůži. A vy se ptáte, co bude s Bulharskem.

Bulharsko – to jste vy. Je třeba se modlit, aby vám Hospodin pomohl vypudit toho nezvaného hosta z vás, abyste zachránili sami sebe – svůj rozum a srdce. Ďábel je viník těchto utrpení. Je ale zbytečné se na něho zlobit. Já ho chválím v jedné věci – že je velmi pracovitý a neupadá do malomyslnosti. Vystrnadíte ho z jedněch dveří, a on vleze druhými. Když se mu něco nepodaří jedním způsobem, vyzkouší druhý, třetí, čtvrtý. To je jeho znamenitý a následováníhodný rys. I Hospodin říká: „Vezměte si z něho příklad.“ Je učitelem lidí, učí je a naučí všemu - když vám lže, lže, a vy mu nakonec řeknete: „Naučili jsme se tvým lžím a teď už nám nemůžeš zalhat.“

Kdosi řekl svému příteli: „Moji opici neobelžeš.“ I zašel přítel za opicí a začal před ní předstírat, že spí. Tak opice taky zavřela oči. Přítel toho využil a ukradl peníze. Hospodář se vrátil domů a pořádně opici natloukl. Podruhé už nechala oči otevřené, protože věděla, že by bylo zle.

Na základě svých zkušeností v životě když přijde ďábel, řekněme mu: „Já mám oči otevřené!“ Když přijde utrpení, řekněte: „Ještě jsem neprošel celým procesem žitného zrna.“

A když se vaše myšlení a srdce promění a stanou krásné, dosáhnete obrazu a podoby Boží. Tehdy vás Bůh vzkřísí, tak jako Slunce vzkřísí zaseté žitné zrno.

 

Beseda uskutečněná 5. dubna 1914, podle starého, Juliánského kalendáře 23. března 1914, Sofii.

 

(Př. JG; IR)

 

 

Сподели публикацията


Адрес на коментара
Сподели в други сайтове

Създайте нов акаунт или се впишете, за да коментирате

За да коментирате, трябва да имате регистрация

Създайте акаунт

Присъединете се към нашата общност. Регистрацията става бързо!


Регистрация на нов акаунт

Вход

Имате акаунт? Впишете се оттук.


Вписване